PŘEKONÁVÁNÍ STRACHŮ

Mnoho let jsem se bála papoušků a vlastně celkově opeřenců v uzavřeném prostoru. Když je někdo vypustil do místnosti, jímala mě hrůza a musela jsem ihned odejít. 

Před několika dny jsem zjistila, že STRACH je zcela PRYČ. Zůstala jsem v místnosti s vypuštěným papouškem, dokonce jsem vlastně iniciovala jeho vypuštění z klece. Nevadilo mi, že mi sedí na rameni a dokonce jsem jej vzala do ruky. Bez jakéhokoliv výrazně nepříjemného pocitu. Tento ztracený strach mi o něco rozšířil prostor SVOBODY. Snížil počet vlastních omezení a tedy limitů. 

JAK JE TO MOŽNÉ? 

Postupně si cíleně zpracovávám drobné strachy. Např. chodím vždy o kousek výš na rozhlednách a postupně se zbavuji strachu z výšek, učím se NOVÉ VĚCI A DOVEDNOSTI,  známé činnosti dělám jinými způsoby, na stejné situace REAGUJI JINAK, atd. 

Když člověk začne aktivně vystupovat ze své komfortní zóny, tedy ne pouze tím, že o tom mluví, ale že to skutečně UDĚLÁ a začne se ke svým strachům v mnoha podobách stavět čelem, chce jim porozumět a ne před nimi utíkat a nechat se jimi omezovat a dovolit jim ubírat na kvalitě vlastnímu životu, tak začne nabírat novou ZKUŠENOST a to tu, že si je najednou jistější. Jistější sám sebou, začne si více VĚŘIT, nabírá SÍLU a tím najednou zjišťuje, že se může sám o sebe OPŘÍT. Jakmile se o sebe jednou opře, už ví, že to dokáže i v jiné situaci. I ve chvílích svého jiného strachu, nejistoty či nepohody.

A najednou jde vše snadněji. S každým, byť i malým, překonaným strachem se dostáváme blíž k sobě, k tomu kým jsme a k vnitřní radosti z "obyčejného" bytí. Můžeme si "sáhnout" na více možností, co má život v nabídce, otevřou se dosud zavřené dveře.

Vystoupit z onoho zvykového komfortu, většinou nevyhnutelně přes určitou formu bolesti a do dočasného diskomfortu, opravdu stojí za to. Je to téměř nutnost k posouvání se v životě směrem k sobě, ke své svobodné bytosti a k možnosti prošlapávat vlastní stezku. 

Viď, Pepiku... :)

Zdraví Markéta